Svatý Jan pod Skalou
Už od začátku týdne dyndala panička na páníčkovi že pojedem na nějakej výlet. On se sice moc netvářil, kor když už to slyšel asi po patnáctý, ale aby od tý žencký votravný měl klid tak nakonec souhlasil. Panička to všechno připravila a naplánovala a tak sme mohli konečně vyrazit. Cílem byla malá vesnička s názvem Svatý Jan pod Skalou. Po suché chudé snídani (rejže s mrkví...už zááááás) vyrážíme bojovně naladěni. Cesta trvá jen chvilku, i musím uznat že vypravování páníků trvalo mnohem menší čas než obvykle (že by panička vynechala svou tradiční třičtvrtěhodinku v koupelně ?) Po příjezdu vyrážíme k rozcestníku a posilněni informacema vyrážíme na cestu. Na první lesní křižovatce však páníčkové začnou váhat, vzplane debata o tom kdo pozorně četl rozcestník a kdo ne a ve výsledku se k němu opět všichni vracíme. Po druhém, lepším nastudování se stejně vydáváme jinou cestou a k jinému cíli, který sme chtěli navštívit až v druhé řadě ale nevadí. Po výškrabu do asi kilometrového kopce, kdy panička rudá, spocená, pekelně naštvaná funěla jak lokomotiva sem si myslela že balíme a jedem domu. Nevím co se stalo, zřejmě jí páníček slíbil dortíka, jako to dělá ve všech krizovejch situacích ale šlapali jsme dál. A hádejte kam jsme dorazili! No k vodičcéééééééééééééééééé :-) Ofiko prej Bubovické vodopády, ale pro mě je vodička jako vodička no prostě prima záležitost. Kousek pod nima jsme si chvíli odpočali, panička se nabaštila nějakou sůšou, hned dostala lepší náladku a vydali jsme se zpátky. Když sme dorazili zpátky do vesnice, to už sme měli v ťapkách dobrých 10 km, rozhodli se dobrodružní páníčkové ještě na výšlap na vrchol skály, kde je umístěnej dřevěnej kříž, kterej podle pověsti dostal poustevník Ivan od sv.Jana Křtitele. Páč ale nejsme kdejaká vobyčejná rodinka, rozhodl se páníček šlapat k vrcholu netradiční cestou, čili zkratkou. Je fakt že panička trochu hudrovala, taky nemohla moc popadnou dech, taky dost odpočívala, dost žgrglala, ale nakonec to vyšlapala, až do místa, kde páníček zjistil že už nelze jít dál, a tak sme se museli vrátit, skutálet se z kopce a dostat se o 100m níž až na ofiku trasu, kterou ťapali všichni obyčejní smrtelníci. To už paničkou vztek cloumal, pak když jí páníček utekl až na vrchol tak o dost víc, ale zase to zpravil slib několika dobrůtek. S tou paničkou to fáááákt nejni jednoduchý :-) Jinak nahoře teda prej výhled moc hezkej, ale já nevím páč mě nepustili se podívat. Seděla jsem tedy poslušně kousek opodál a čekala až se oba pokochaj. No a pak už sme šupajdili zase zpátky, z kopečka už to bylo o poznání veselejší. Nasedli jsme do auta, já jsem se plácla na sedačku a během minuty sem chrupkala jak zabitá, ťapičky ošoupaný, tělíčko proběhaný a spánek zaslouženej.