Vítání a žemlovka
Od rána jsem byla zase smutná. Ale už jsem něco začínala tušit. Teta pobíhala po bytě, všechno uklízela a pořád říkala : "už to bude, za chvíli, za chvíli, vydrž, vydrž ". A pak to přišlo ! Cvakly dveře ! Já běžela k nim a kdo tam? Panička a páníček ! Vrátili se mi ! Konečně se mi vrátili ! Skákala jsem na ně, to bylo radosti, už je nikam nepustím. Páníček mě choval v náručí, pak mě pusinkovala panička. Pak zase páníček, to už se panička vítala se žemlovkou v kuchyni. Strejda si všechno točil na kameru, jako kdyby nikdy neviděl nejšťastnějšího labrouška na světě. Teď si je musím už víc hlídat a nikam už je nepustím. Hlavně, že jsme zase všichni tři spolu. Napořád.